Srnečky blog

Po návratu z výstavy si pes zaslouženě odpočívá. A my přemýšlíme, co dál. Sami už jsme jistě z tohoto prostředí poznali, jestli nás výstavy "chytly" nebo nás tam už nikdo nedostane. Tato rozhodnutí mohou být zbytečně unáhlená. Rozporuplné pocity nás hlavně přepadají, když špatně skončíme na první výstavě. Většinou to hodnotíme podle získané známky a posudku našeho psa. Každý má jiný žebříček spokojenosti. Někdo je nadšený, i když je jeho pes jen výborný bez pořadí a jiný, když nedostane CACe, je uražený na celý svět. Že je to závislé na mnoha okolnostech, si málokdy připustíme. Patří mezi ně třeba velikost a druh výstavy, množství a kvalita konkurence, ale také přísnost či shovívavost rozhodčího (to když se mu náš pes moc líbí, ale je špatně zvládnutý). Velký podíl na vítězství má samozřejmě předvedení psa. Někdy se můžeme snažit jak chceme, ale náš krasavec se prostě jen špatně vyspal a tak vyhrál pes méně pěkný, ale dobře naladěný. Potřebujeme-li výstavu k uchovnění psa a výstavám se věnovat nechceme, musíme tuto akci prostě přetrpět a snažit se psa co nejlépe předvést i přesto, že ocenění nebudou podle našich představ.

Získal-li pes nějaké ocenění, jistě nás to pobídne k další účasti na výstavách. Pokud to baví psa i nás, je to chvályhodné a dobrá reklama, jak pro slušného chovatele tak pro samotné plemeno. Na vyšších výstavách už musíme být připraveni na větší a zkušenou konkurenci. Ta má někdy i velmi ostré lokty. Po většinu roku budeme muset psa udržovat ve výstavní kondici, aby byl konkurence schopný. Počítejme s tím, že dříve nebo později se najde rozhodčí, kterému se náš pes nemusí líbit. Už to není ten dvouletý líbivý medvídek nebo se jen změnil typ vystavovaných psů, či subjektivní názor rozhodčího. Alespoň na toto musíme být do budoucna připraveni.

Pokud nejsme spokojení s oceněním našeho psa nebo jsme dokonce vůbec neuspěli, je čas zpytovat svědomí a zodpovědět si:

Poradili jsme se s chovatelem, jestli se náš pes vůbec hodí pro výstavy? Je-li z pracovní linie, těžko se vyrovná ryze výstavním typům. Když jsme si kupovali štěně, žádné výstavy jsme možná neplánovali a s chovatelem jsme to ani nekonzultovali. Pro příště - pokud se budeme chtít věnovat výstavám, zadáme si štěňátko z výstavní linie nebo se alespoň poradíme s chovatelem jaké štěně si vybrat.

Nepodcenili jsme přípravu psa nebo jeho kondici a úpravu?

Máme sice velmi pěkného pejska dokonce výstavního typu, ale co až rozhodčí zjistí, že mu chybí zub nebo má špatný skus? Málo jsme se informovali u našeho chovatele, jaké nedostatky našeho psa budou na výstavě tolerovány. Vše si usnadníme, když absolvujeme svod nebo ho alespoň předvedeme chovateli (jestli má o to zájem). Seriózní chovatel nás nebude ujišťovat o tom, že jsme si vybrali právě onoho budoucího šampiona. Nemůže nám zaručit, že při dalším vývoji se vady nevyskytnou, i když jsou jeho předci bezvadní a s mnoha tituly.

Jestli pes byl neposouzen nebo dostal horší známku pro momentální indispozici jako je třeba kulhání nebo silné vylínání, je to naše chyba a měli jsme včas odstoupit. Také na povaze se dá do budoucna zapracovat tak, aby pes získal lepší známku. Pokud má však pes např. zjevnou genetickou vadu nebo i získanou (viditelně mu chybí kousek ucha), která ho vyřadí z posuzování, bude lépe o účasti na dalších výstavách už neuvažovat. Nemusí to znamenat, že nebude vhodný k chovu, to se rozhoduje na bonitaci či výběrové výstavě.

Příliš jsme spěchali a náš pes ještě není "hotový" . I v plemeni jsou rozdíly a náš pes může být pozdnější typ. Proti ostatním ve své třídě byl např. více nohatý a málo mohutný, a rozhodčímu se samozřejmě líbili ti druzí, dobře vyvinutí. Po výstavách s ním můžeme chodit i dále a doufat, že jinde bude menší konkurence a jiný rozhodčí. Nebo raději pár let počkat, až bude mít ty správné proporce. Pes se však růstem může změnit i k horšímu. Krmením a sportem toho můžeme hodně ovlivnit, ale některé genetické dispozice jsou psovi dané.

Psa výstavy "nebaví" a s tím asi moc nenaděláme. Dlouhé čekání, někdy nepříjemné počasí nebo prostředí a zážitky znechutí někdy i vystavovatele. Může to být tím, že pes je poprvé na výstavě a neví, co ho čeká. Musíme vymyslet něco zajímavého, čím bychom ho zabavili - hrát si s ním, dát mu něco dobrého ke kousání nebo se s ním jen jak to jde, procházet na klidném místě. Někteří psi tuto dobu prospí, ale jiní jsou stále ve střehu, a když nejsou zvyklí a mají nastoupit do kruhu - jsou už unavení a špatně se předvedou. Chová-li se pes takto i na páté výstavě smíříme se s tím, že asi nebudeme mít výstavního nadšence. I na cestování musíme psa zvykat, aby se celou výstavu nemusel vzpamatovávat z naší jízdy. Možná jsme podcenili právě přípravu na cestování.

Odradit nás může i rozhodčí svými výroky. Většinou však býváme zbytečně vztahovační a někdy i ješitní. Pes vylínal a teď jsou na něm vidět všechny nedostatky, ale nám to přece nevadí. Když má srst, je pěkný. To si myslíme my. Buďme však soudní. Jsme na výstavě a pes by měl být opravdu výstavní. Někdy i drobná výtka od rozhodčího může změnit náš pohled na psa. Tak jsme se těšili na vítěze a nyní jsme rádi, že jsme dostali velmi dobrou. Nevraživě se díváme na našeho nepovedeného miláčka, který by při troše trpělivosti byl za pár let možná právě tím šampionem.
Někteří zkušení vystavovatelé by nám řekli, kolika se museli účastnit výstav, aby získali potřebné tituly. Budeme-li chtít uspět, nezbývá nám nic jiného, než se k nim přidat. Jen menšina psů má to štěstí, že získají vítězství hned na první výstavě.

Nikde také není napsáno, že pokud se pes nelíbil rozhodčímu u kterého jsme byli, nebude se líbit jinému. Hodně začínajících chovatelů zná zklamání z první výstavy. Když se pak shodou okolností dostali k jinému rozhodčímu, byli mile překvapeni udělením nejvyšších titulů. Nejdříve musíme srovnat několik posudků od různých rozhodčích, abychom mohli zhodnotit našeho psa. Proto jestli je náš pes pěkný a ověřili jsme si to na svodu či bonitaci, neměli bychom to vzdávat a klidně se účastnit dalších výstav.

A co se psem, který na výstavě neprošel? Zavzpomínáme, proč jsme si našeho pejska pořídili. Chtěli jsme psího kamaráda a nechali se zlákat známým, který má také psa, netušíc co nás na výstavě čeká? Chtěli jsme ho pro výcvik a protože nemá vadu, která by mu v tom vadila, jsme vlastně spokojení. Pokud se nám pejsek povede, tak někdy jen z donucení chovatele ho uchovníme. Jestli ne, jistě se bez nás ten chov i výstavy obejdou, a že je to nákladný koníček, to nám potvrdí nejeden chovatel.
Pokud jsme však měli chovatelské a výstavní ambice a teď jsme příliš zklamaní, udělali jsme zásadní chybu. Možná jsme si vybrali plemeno, na které jsou kladené přísnější nároky. Jestli chceme mít větší záruky, musíme si pořídit odrostlé štěně (které má např. už vyměněné zuby) nebo dospělého či dokonce už uchovněného šampiona. Za tuto jistotu však většinou zaplatíme podstatně vyšší částku, než jakou jsme dali za štěně. Většina z nás chce mít štěňátko odmalička - jsou více roztomilá, lépe si zvykají atd. Musíme však počítat s tím, že štěně je živý tvor a během svého růstu se může vyvíjet různě, i když má určité předpoklady po svých rodičích.
Teď řešíme, co s naším nepovedeným kamarádem. Určitě mu nebude vadit, když mu pořídíme nadějnějšího kamaráda a jemu najdeme jinou životní náplň, než je sbírání titulů na výstavách. Nebo svou výstavní kariéru odložíme a pořídíme si nástupce až náš první pes zestárne. Mezi tím třeba můžeme pomáhat s výstavami jinému chovateli. Nejposlednějším řešením je najít mu nového, hodného a méně náročného pána, který ho bude mít rád i s jeho nedostatky.